Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ať žije KSČ

17. 9. 2009
Sametová revoluce
 
         Představte si rok 1989. Mě byly tři roky. Byla jsem zvídavé užvaněné děcko, které svým neustálým hovořením lezlo rodičům na nervy. Takže už byli zvyklí mě neposlouchat. Ráda jsem se dívala na televizi a z ní získané poznatky uváděla do praxe. (Dodnes mám chaos ve stranách pravá a levá, neboť mi jednak máma říkala, že „jsem hrozně levá“ a jinde říkali, že „má srdce na pravým místě.“ No a srdce je kde? A malovala jsem jakou rukou? No a až někdy ve druhý třídě mi řekli, že je to opačně…)
           Dívala jsem se v té bouřlivé době nejen na večerníček, ale i na reklamy, zprávy, kulturní vložky, záběry ze sjezdů… revoluce se blížila. A komunisti se snažili zachránit, co se dalo. Na mě to evidentně působilo.
          Nastal den D a i moji rodiče se mnou vyrazili na náměstí. Ozbrojeni klíči, hlasivkami, odvahou a Bůh ví čím ještě. Seděla jsem na „koni“ (už nevím zda tátovi, či mámě) kolem nás se tísnili lidi a všichni volali (Konec vlády jedné strany. Ať žije OF!) a čekali na NĚCO.
          Abych se nenudila obdržela jsem klíče a volala jsem taky. Pak se kolem nás udělalo ticho. Někteří se k nám otočili a já volala dál. Naši si všimli, že ty obličeje nejsou zrovna nejusměvavější. Zaposlouchali se. A já volala nadšeně z plných plic: AŤ ŽIJE KSČ! AŤ ŽIJE KSČ!!!!!
          Byla to opravdu velká ostuda…
 P.S.: Heslo mi vydrželo do dnes, vždy když se mám něco skandovat, jako první mi vytane právě tato věta.
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Souhlas

(rr, 16. 7. 2011 0:04)

Ať žije KSČ ..... a.... prostě bylo lépe...

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA