Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krajina

30. 9. 2009
 
Krajina
 
Když procházím se krajinou
volným polem ovesným
tiše si cestu proklestím
dlouhou zlatou záplavou
 
Jsem-li dosti zlatem oslněn
vyjdu v něžné úbočí
kde tvé rty útočí
na terén plný změn
 
Sestoupím na křídla
posetá perletí
zřím růž hebké pleti
rudá zřídla jež šepotu propadla
 
Jak princ, jak bájný hrdina
jsem ničitel křehké pleti
jestli chceš můžeš kleti
jedu krajinou jež se rozvírá
 
Jedu krajinou
pouštím se níž
a hle, nevím zda
vpravo či vlevo se dát
dva kopce
-jeden hrad, druhý hrad
Co mi z nich může tát?
 
I bil jsem se
až jsem ústy udolal
vzepřel stěžně
a na nich spodní prádlo
nechal vlát
 
Povstal jsem výš
bych viděl jeho
to nádvoří
hradu dobytého
 
Přišel jsem v pláň širokou
lehce zvlněná
jak příboj mořský
ale proláklina uprostřed
na troud suchá zůstává
 
Kolik je hodin?
Vytáčím ručičkama
něžné turbulence
 
Čas šel vpřed
a šel také zpátky
opustila mne chuť
na točité hrátky
a hledám nový stín
Vešel jsem do háje
temného háje
a vdechuji jeho vůni
jež rozechvívá a rozpaluje
mé tělo do posledního kousku
 
Nacházím studnu
v tom temném ráji
rozkládá se mezi dvojími
skalisky, jež ji překlenují
a chrání její tajemství
aby jej nemohl kdokoliv
odejmouti
 
Stále tu je ta vůně
která čeří vlny v mém těle
hladím skály
aby se rozestoupily
a pustily mne
 k svému pokladu
 
Konečně se mohu napít
z toho zřídla lásky
které pulsuje jako bouře
která se odvrací a vrací
stále, stále dokola
se točí nad tím místem
 
Nápoj lásky…
jak jsem nazval ten poklad
má chuť
 rozbouřeného moře
vyprahlé pouště
tropického pralesa
toužící ženy…
 
A proto pouští mne hloub
A odcházím…
 
I našel jsem dále
dvě antilopí chlouby
štíhlé a  pružné
kůže na nich je napnutá
a jemné chmýří
mne lechtá na jazyku
když jako dravá šelma
ochutnávám tuto kořist
 
Bažím se pohledět
na ladné křivky
jež provázejí
toto pastvu pro oči
kamkoliv kráčí
všude jsou a nesou
ladně a svůdně
na svých bedrech vše
co jsem prozatím z krajiny poznal
 
 
Chtíč mne přemohl
poté co jsem došel
až na útesy
z konce světa
vrátil jsem se k tajemné studánce
kde jsem znovu pil
a pak jsem se uchýlil na hrady
 
Ale znovu mne přemohla ta žízeň
a prudce jsem přes hladkou pláň
a malou prohlubní jako šperkem
přelétl ke zřídlu
a tak jsem činil tak dlouho
až jsem byl smysly všude
a zároveň nikde
 
Až jsem cítil
přítomnost té bouře
ve mně a mé vlny
pronikly přes ní
až kamsi do mého podvědomí
 
Myslel jsem
že jsem se zbláznil
až ten poslední
záchvat šílenství mě přesvědčil
že to bylo úžasné
spojení dvou živlů
mého a tvého
 

Ležím na půli cesty vně

částečně v krajině

na křídlech andělů

je pozdě k večeru

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA