Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pohádka

22. 9. 2009
Budu Vám vyprávět pohádku, která se v naší rodině traduje již po generace. Co si jenom já pamatuji, tak už moje prabába ji vyprávěla svým dětem a já doufám, že ji jednou budu vyprávět svým právě narozeným vnučkám.
Je to příběh, který se odehrává v malé šumavské vísce a kdo ví, možná se opravdu stal. Je to ve své podstatě taková po-hádka ze života a ruku na srdce, i když je stará možná víc jak sto let, tak se může kdykoliv opakovat i v současné době.
Nemá žádný název, ale já si myslím, že „Honza filuta“ by byl velmi příhodný.
 
Honza filuta.
 
V jedné nejmenované šumavské vesnici žil sedlák Jakub se svou ženou Barborou. Měli hospodářství, které čítalo několik samostatných políček, dva volky na orání, dvě kravky s telátkem, kozu s kůzlaty, králíky, drůbež a psa Sultána, který vše pečlivě hlídal. Protože byl Jakub sedlák soudný, a věděl, že by to vše jeho žena těžko zastala, přibral na práci Honzu ze sousední vsi. Říkalo se sice o něm, že je to morous a nemluva, ale na to Jakub nedal. Potřeboval Honzu na práci, ne na rozpravy.
Jednoho rána povídá Jakub svojí ženě, „tak Barboro dnes jedu do města na nákupy. Nachystej mi sebou kus chleba se špekem, budu tam celý den. Dobře tady s Honzou všechno popravte, já se vrátím až na noc“.
Barbora se v duchu zaradovala, nebývalo časté, že by sedlák jel do města na tak dlouhou dobu. A už kula plány jak nejlíp využít získaného dne.
Jen za Jakubem zapadly dveře, selka vyskočila a běžela na faru za kostelníkem Josefem. „Josífku“, povídá „dnes odpoledne se zastav, sedlák jel do města a vrátí se až na večer“.
Kostelník se zaradoval, že se zase poměje. Barbora byla moc dobrá kuchařka a i do milování byla jako drak.
Selka ovšem zapomněla, že není doma sama a vůbec si ne-všimla toho, že Honza leží na peci a vše pozorně sleduje.
Josef s Barborou si užívali, jak jeden druhého, tak i dobrot které selka navařila. K večeru se domluvili, že na druhý den půjde kostelník orat farářovo pole na Červený vrch a na voly si dá bílé plachetky, aby ho selka už z dálky poznala, až mu ponese k obědu pečená kuřátka.
To všechno ovšem viděl a slyšel Honza na peci a při tom se poťouchle usmíval. „Jen počkej potvoro, já ti ty avantýry osladím, to budeš koukat“.
Když se sedlák večer vrátil z města a ptal se jak bylo, Honza nic neprozradil, jen pokrčil rameny a zabručel, „tak, tak“.
Hned po ránu se začali chystat na pole. Honza říká, „dneska by jsme měli jet orat na Červený vrch“. Sedlák nic nenamítal, a tak Honza přehodil přes volky bílé plachetky řka, „k polednímu bude připalovat“ a vyjeli.
Když se přiblížilo poledne, selka nabalila koš pečenými kuřátky i víno přidala, dala vše do nůše a se sklopenou hlavou spěchala na Červený vrch. Z dálky zahlédla voli s bílými plachetkami a už se těšila jak bude Josífek vychvalovat její kuchařské umění (a to on, na rozdíl od sedláka, uměl).
Ovšem ouha, jaké bylo její překvapení, když zjistila, že došla k vlastnímu muži. Už se ale nemohla vrátit, a tak s milým úsměvem povídá sedlákovi, „víš mužíčku, už jsem ti dlouho nepřinesla nic dobrého k obědu a tak ti to chci dnes vynahradit. Sedlák jen pokýval hlavou a spolu s Honzou se pustili do těch dobrot.
Po chvíli selka povídá, „podívej Jakube, támhle oře kostelník a jistě má také hlad, pošleme Honzu ať mu tam donese kousek kuřátka. Sedlák řekl, „ale jen mu pošli máme dost“. Honza vzal kuřátko, ale hned po cestě se do něj pustil a kosti zahazoval. Když došel k Josefovi povídá, „kostelníku, sedlák se dozvěděl, že mu chodíte za ženou a vzkazuje, že si to s vámi vyřídí“. Josef se roztřásl hrůzou, znal sedláka, že pro ránu nechodí daleko.
Honza se mezitím vrátil a říká sedlákovi, „pantáto, kostelník Vás prosí, jestli byste nevzal sekeru a nešel mu opravit něco na pluhu“. Sedlák kývl, vzal sekeru a šel.
Jakmile ho kostelník uviděl, vzal nohy na ramena a utekl do křoví. Sedlákovi to napřed bylo divné, ale pak si řekl, „není zvyklý na tak mastná jídla a asi ho to kuřátko trochu prohání“, došel k pluhu, oklepává ho, hledá závadu, ale nic nenachází. Kostelník se na to z křoví kouká a říká si, „ještě že jsem utekl, panečku, ten do toho pluhu mlátí, ten by mi jich nandal!“
Sedlák se pomalu vrací a tu si všimne rozházených kostí na cestě. A protože je to člověk spořivý, začne je sbírat s tím, že je donese psovi k večeři.
V tom si selka všimla, že Jakub něco sbírá a otočí se k Honzovi. „Ty Honzo, co to ten můj muž dělá?“ A Honza odvětí, „to on sbírá kameny na Vás selka, protože se dozvěděl, že mu zahýbáte s kostelníkem, jo, jo je to tak“.
Selka se tak vylekala, že v první chvíli ji nenapadlo nic lepšího, než běžet k sedlákovi a prosit o odpuštění. Už po cestě volala, „mužíčku můj drahý, odpusť mi to, že jsem se tajně scházela s kostelníkem, já už to víckrát neudělám!“
Sedlák jak to uslyšel chytil selku, přehnul si jí přes koleno a naplácal jí, co se do ní vešlo.
A jestlipak víte kdo byl nejvíc spokojen? No přeci Honza. Ne-musel na selku žalovat, byl z obliga a přece se vše vyřídilo.
 
Tak jako z každé pohádky, tak i s této plyne poučení. Když pomineme ty zavedená, jako „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu až se ucho utrhne, nebo Boží mlýny melou pomalu, ale jistě“, tak já bych si dovolila přispět svým vlastním, „Žij v pravdě, už pro klid vlastní duše“.
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA