Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stíny zdrcadel

27. 9. 2009
Stíny zrcadel
 
„Petře! Co tam děláš!“
Stojí v koupelně a zírá. Včera měl zase svůj den, kamarád slavil narozeniny a tak se v práci „trochu“ opil - opět. Kouká do zrcadla a jen tak dumá. Má pocit jako by ho to vtahovalo dovnitř, jako by ho to chtělo vysát, vidí, jak se na něj jeho odraz šklebí, směje se mu. Chtěl by to zrcadlo rozbít v návalu vzteku, ale střepy ze zrcadla nosí smůlu.
„Petře, no tak Petře, co tam děláš? Já taky musím do práce!“
„Už du Karli,“ hrne se otevřít dveře maličké koupelny, „ já jen…“
„Co ty jen! A mně ujede autobus!“
Petr se stáhne, proti vzteku své manželky nic nezmůže zvlášť když je oprávněný.
 
„Vyhoď mě tady, já ten kousek dojdu.“
„A no jo.“
Karla jen zavrtí hlavou a vystoupí ze staré škodovky. Roztřesený motor už zase odjíždí, příští zastavení je naplánováno u skladu papíren. Petr tam již dělá pátým rokem, zná tam snad všechny, líbí se mu tam. Moc se tam nenudí, moc si nevydělá, moc si nežije, ale na tom mu příliš nezáleží. Na to štěně piva a nějakou lahvinku co si večer s přáteli dopřává to stačí. Karla rodinu utáhne. Nájemné zaplatí, děti nemají, tak co?
Kamarádi jej zdraví, hned na vrátnici zpozoruje nové obří balíky určené na rozdělení.
„Tak jak si to přežil?“
„Tak jak vidíš.“ nemá náladu na vtípky a dlouhé povídání.
 
Odemyká dveře, slyší tiché bublání hrnců v kuchyni.
„Ahoj, jdeš nějak brzy, ještě není vaříno.“ zdraví Karla.
„Jo. Já nevim, že tě to baví vařit v práci a pak ještě doma, že se na to nevykašleš prosim tě.“ Petr má podivně melancholickou náladu.
„Ty si se nepohodl s klukama?“ zkoumá příčinu časného příchodu.
„Ne jen mi… není mi moc dobře. Co vaříš?“
„Guláš. Víš co, jdi si raděj lehnout.“
 
Převlečený do pyžama vchází do koupelny, všechno se kolem točí, v zrcadle vidí svůj rozmazaný stín, nohy se mu pletou. Zírá před své ruce opřené na umyvadle, má pocit jako by na nich měl připevněná závaží. Pozoruje skleněnou plochu visící nad ním. Náhle postřehne stín, mihnul se těsně nad jeho hlavou a záhy zmizel nad zrcadlem. Slyší tichý, ale odporný škodolibý chechot. Hlava se mu naplňuje krví a najednou prázdno. Prázdno před očima, před rukama, v hlavě, v celém domě. Padá prudce na zem, zvedá se a utíká pryč z toho místa. Na chodbě se celý udýchaný ohlíží.
„Petře? Co to děláš, běž si lehnout!“ volá žena z kuchyně.
 
Druhý den všichni chvátají, to protože byl v noci výpadek proudu a budík se vynuloval. V tom spěchu si však stihnou popovídat.
„Já ti to říkala už dávno: Vyměň ty baterky! Ale co ty. Nic. Už zase nic! Jako vždycky. Celej život nezaspím, ale tobě svěřit budíka do rukou to je konec!…“
„Hm, ach jo.“ a tak to jde celé ráno. Pořád do kola.
Karla bývá fajn, ale když má svůj den tak to je lepší neodporovat.
 
Už je večer, skoro tma. Karla se vrací domů v doprovodu své kamarádky. Povídají si o tom, jaký byl ten dnešní den. Najednou slyší zvuky podobné kvílení divokých prasat. Spatří rozjásaná světla bláznící na kapotě auta, které však nesvítí, jen kličkuje z jedné strany vozovky na druhou. Naštěstí je teď prázdná. Poznává… poznává jejich škodovku a také svého manžela za volantem. Vjíždí na chodník
„ Ženo moje milovaná jak rád tě vidím, pojeď s námi, jedeme k Šob…“
„Jedete tak akorát domů! Jak to vypadáš a jak to, že jezdíš takhle ožralej. Chceš to auto rozmlátit?!“ Všichni kamarádi jedoucí s Petrem v autě (a na autě) se rychle pakují.
„A proč tady svítíte baterkama, proč si nerozsvítíte auto? Vy jste se vážně zcvokli!“ nastupuje do auta bez rozloučení s šokovaným doprovodem.
„Šetříme baterii miláčku! Až se zase budeš chtít někdy líbat při otevřených dveřích.“ objímá ji manžel.
„Nech toho, přesuň se na druhou sedačku a jede se domů. Co tě to vůbec napadlo rozmlátit naše jediný auto. S čím bys asi chtěl jezdit do práce. Je to náš jedinej majetek a ty s ním takhle nakládáš! Co si o sobě myslíš? Já tě skoro živím a ty se takhle…“ zalyká se, skoro brečí vzteky.
„ Ale no tak. Vždyť se mu nic nestalo.“
„Vždyť! To tvoje vždyť! Ale co kdyby, to bys koukal, to by ses nedoplatil! Co kdyby si někoho srazil, nebo to nabral do lampy…“
„Já bych ti koupil nový, fakt, ňákýho pěknýho Forda bych ti koupil…“
„Ty koupíš prd, protože na to nemáš, protože chlastáš! Vůbec nevíš o co kráčí! Na co sakra myslíš! Proč!?…“ a takhle jedou.
 
Karla sedí v kuchyni bezradná u stolu. Nechtěla takhle vyvádět, vždyť on Petr… její Petr… Snad jako by se rozplynul, už není to co býval, ale ona ho miluje stejně jako dřív. Snad tedy. Trápí jí to. Proč je to teď takové? Dá se to do pořádku? Jak, jen jak…
Petr bloumá chvíli v obýváku, nedokáže nad ničím přemýšlet, je mu divně… Dnes si vzpomněl na svá mladá léta, když se čerstvě znaly. Byla jiná: svěží, nezodpovědná… a teď tamto jo, to ne, to hned, tohle vůbec…
„Sakra! Proč se z ní stala sekýrnice, proč je na mě jak pes!?“ ptal se přátel v hospodě.
Karla šla už spát do ložnice. Na to čekal. Nechtěl jí chodit na oči. Jde se umýt.
 
Jak vešel do koupelny, udělalo se mu nevolno víc než předtím. Koupelna byla chladná a cizí, plná věcí které se… mu smály. Zubní kartáčky se na něj šklebí, lékárna se doslova tetelí, i ta flaška od šamponu je smíchy celá zprohýbaná. všechno se směje a kroutí. Točí se mu hlava. Chce se opřít o umyvadlo, ale to se prohýbá. Je jak bílá žínka napuštěná vodou. Jeho nohy jsou slabé… A, teď ucítil závan vzduchu. Otočí se. Nikde nic. Znovu se otočí, teď k zrcadlu, vidí stín. Je za zrcadlem a teď vyjel ven a začal rejdit po místnosti a kolem Petrových uší. Chechtá se. Lítá okolo něho. Už není sám. Je jich spousty a celá místnost se točí.
On stojí na svých vratkých nohách a má pocit, že všechny ty pokroucené věci na něj musí každou chvílí spadnout. Brní ho ruce, je bledý, zpotil se. Jeho vytřeštěné oči pozorují každý kout. Zvedá se mu žaludek… ne, zvedá se celý. Nohy už necítí, lítá. Stíny křičí do jeho uší: „Zabijem, zabijem tě!“  
„Ne to já vás zabiju, já!“ křičí Petr. Křičí? Neví… neví už jestli otevřel ústa a promluvil. Duchové se stahují k zrcadlu a nepřestávají pořvávat. Petr pluje za nimi: „Já vám ukážu, já vám to doupě roztřískám!“ vrhá se na zrcadlo, snaží se ho strhnout i s rámem. Nejde to. Mlátí do skla, střepy mu rozdírají ruce, cítí jak ho zrcadlo vtahuje, padá do něj.
 
Ráno se Karla vzbudí. Všude je takové ticho. Petr vedle ní neleží a ani neležel, postel je netknutá. Asi usnul na pohovce, uklidní se. Vzpomněla si totiž jak včera vypadal. Na jeho pohled - strhaný a nepřítomný. Celou noc se jí o tom zdálo. Slyšela podivné zvuky, viděla ho ve snu jak se pere. Ale s čím se pral… na to už si opravdu nevzpomene.
Rozlámaně vchází na chodbu. Z pod dveří koupelny vytekla tmavě rudá skvrna. Zatmí se jí před očima. Opírá se o zeď: „Petře!“ Nic. „Petře!“
Opatrně otvírá dveře koupelny. Jen nakoukla dovnitř, udělalo se jí špatně. Omdlela.
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář