Jdi na obsah Jdi na menu
 


Karel I.

25. 10. 2009

KAREL

Tohoto psa jsem si vyrozešla od bejvalky.

V roce 2006 jsem se zasnoubená se slečnou J. odstěhovala do její "vlasti" severních Čech. Z velké lásky... o čtyri měsíce později jsem se bez velké lásky stěhovala zpět. Ale nepředcházejme. Jedna z mých podmínek byla, že si do nového domova porídíme psa. U nás doma jsme měli psa vždycky adomov bez tohoto zvířecího artefaktu mi nepřijde úplný. Nejdřív nebyl čas a pak snoubenka se svým bratrancem a jeho přítelkyní (nevěděli že nejsme jenom kamarádky) začala objíždět útulky okolo a pátrat po štěňátku. Vždycky se vracela se stejnou: "Měli tam jen starý a nebo velký psy."

Začala jsem jí podezřívat, že mi kecá. Tak jsem se přikvartýrovala jednoho dne k nim do auta a jelo se. Směr Louny. Bratránek tam v jedné vesničce u známého přislíbené štěně. Řidič to byl dost strašný... Rejpla jsem si. Odpověď? "Však já taky žádnej řidičák nemám! Ale ještě mě nechytli."

Nejdřív tedy útulek. Vesnice, čerpadlová stanice, malý domeček, oplocený pozemek rozdělený na výběhy. Benzínka měla kontakt na ošetřovatelku v útulku, já obcházela nabídku, zbytek čekal. Přez plot jsem měla dva favority...nebyla to štěňata, ale ani starci, byli dost větší než jsem doufala. Jedna neurčitá rasa přátelského vzevření (Bernský Salašnický +?) a Zlatý Retrívr (uštěkanej až běda). Dále k mání dva menší ale staří psi, ostrý ovčák, zbytek zalezlý.

Paní dorazila.

J: " Máte štěňátka? " 

 "Ne, bohužel."

"Hm, tak asi nic."

"Já bych se stejně chtěla podívat...máte něco menšího?" zdevastovala jsem J. plán.

Tak jsem se šla podívat. poslechla jsem si o svých favoritech. Uznala jsem, že nic moc do 1+1. Jezevčíka ani jakýsi mop neurčité barvy jsem nechtěla. Stála jsem tam bezradně. Nevěděla jsem jestli se mám rozloučit s představou psa a nebo si vzít nějakého, který se mi nezdá. Paní stála u vybetonovaného malého výběhu, který se zdál prázdný. Najednou za ní zasvítily žluté oči. Vnořila jsem pohled do stínu a k očím připasovala černošedý obrys.

"A co je tady za...(ubožáka už jsem nevyslovila)."

"To je Charlie, je hrozně plachý, ale hodný. Jako jednoho z mála ho můžu venčit bez vodítka. Bude věrný. Napadl mě tu jeden pes (ten ovčák) a on mě bránil. Je tady sešitý, a tady..." behem proslovu otevřela kotec a milého psa záchranáře opartně vyvlekla neboť mu jaksi odmítali fungovat nohy. Přesně ten typ ubožáka, ktrého jsem ve svém rozpadajícím se milostném vztahu potřebovala. Navíc vypadal skoro jako pes, kterého jsem měla doma. Dozvěděla jsem se ještě, že nesnáší kočky, je to pravděpodobně kříženec labradora (což se mi do dneška moc nezdá), stár asi dva roky, ale taky možná víc, tulák z nádraží, evidentně týraný. A že od května už se spravil, že už není tak hubený jak byl. (Měl dvanáct kilo, dnes má dvacet a nepřijde mi tlustý)  

J. chtěla protestovat, ale už jsem se rozhodla. Vzhledem k tomu, že nestála o divadlo a já jí několikrát předvedla, že umím divadlo moc pěkné, tak neochotně vyplázla tři stovky a milého Charlieho jsme hromadně naložili do auta. "Plachý" bylo hodně slabé slovo pro to co ten pes byl. Histerický už zní líp.

Události další hodiny ve zkratce:

Seděl vzadu mezi mnou a J. Seděl jako socha, snažil se nás nedotýkat ani se na nás nedívat. Jelo se pro štěňátko. Nalodilo se stěňátko. Pokus o kontakt se psem. Nic. Houpák. Pes se rozhlíží. Houpáky. Pes zvrací na J. Řidič brzdí, nadává. J. nadává. Chtějí vyložit psa. Hádám se, že vystupuji z auta taky. Větrání. Vztek. Odjezd. Posádka kompletní. Pes na mě nevěřícně hledí. Houpáky. Štěňátko zrací novopečené paničce na nohy a do bot. Řidič nebrzdí, jen nadává, panička větrá, já se směji. Pes se o mě opírá. Psovi je špatně cca 3 km od domova. Uklidňuji psa. Vjíždíme na dvůr, zastavujeme. Pes se na mě zoufale podívá a zvrací mi do klína. Řidič stojí. Nadává. Odvád...odtahuji psa domů a ubytovávám na chodbě, odcházím umýt auto...

Pokračování příště :-)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Karel I.

(Lili , 15. 3. 2012 15:54)

srandovní povídka moc se ti povedla :D

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA